Stín

První a zároveň poslední próza scenáristy Jiřího Křižana (1941–2010). Příběh osiřelého venkovského chlapce vychovávaného bezmála starosvětsky spravedlivým dědečkem, prostříhávaný „blbeckými“ historkami z náhradní vojenské služby u Pomocných technických praporů (PTP). Nesmírně sugestivní vyprávění, které dává téměř fyzicky pocítit, jaké to je vyrůstat na okraji společnosti – jako politickou zvůlí ocejchovaný „třídní nepřítel“, a tudíž neplnohodnotný, „bývalý člověk“. Křižan toto vyprávění se silně autobiografickými prvky napsal, když mu bylo 27 let, avšak jeho vydání v mateřském jazyce se nedožil: začátkem 70. let sloupcové korektury rozmetaly normalizační čistky a v kvasu konce tisíciletí vyzněly všechny snahy o jeho zpřístupnění čtenářům do prázdna. Nyní Stín konečně spatřuje světlo světa. Nestalo se tak z pouhé povinnosti splatit dluh literární historii, ani ve snaze zpeněžit neznámé dílo známého autora, ale proto, že se jedná o mimořádný text, který za půl století neztratil nic ze své aktuálnosti a působivosti: "Třikrát v životě jsem chtěl umřít… když jsem nesl domů maluškú rakvičku a vezl na hřbitov našeho prvního syna. Z hřbitova jsem šel domů přes les kolem potoka a voněl tam lýkovec a svítilo slunko… tenkrát jsem si myslel, že to nepřežiju… a když jsem pochovával tvoji babičku, zrovna tak. Tenkrát voněl les hřibama a srdce mě bolelo… ale za měsíc mi ukázali tebe, vnuka, a už mě to tolik nebolelo, a jak tak šla zima a jaro a šly léta a podzimky a ty jsi vyrostl, přešla aj ta bolest… jenomže bolest nikdy neodejde, čeká a vždycky sa vrátí… ty jsi byl moc malý, když tobě oběsili tátu a mně syna, když to tvoji matku zabilo a zůstali jsme sami. Já moc starý a ty děcko. Ty si nevzpomeneš, jak nás lidi nezdravili, jak sa dívali na špínu po zemi nebo na mraky na nebi, aby neviděli tebe malého, jak sa držíš za ruku staříčka… jak sa lidi báli stát vedle nás v obchodě… tenkrát sa bolest vrátila a zmáčkla mi srdce, jenom malunký kúseček mi tam zbyl pro tebe a ten zbytek zůstal podnes prázdný… tenkrát začala druhá půlka století a já jsem začal umírat a nevím, co to bylo, jestli ne pámbu, co mě udrželo pro tebe, co mi dalo sílu a zdraví, abych tě nakonec mohl poslat do Prahy… Jarku, prodej tu chalupu a doštuduj!"